KARO - FARGO TROY BLACK TOUCH

Začínáme cvičit(nejen) IPO – 4. díl

V textu předchozího dílu jsem se zmínil o tzv. přeskokovém jednání. Určitě jste tento termín všichni už někdy zaslechli. Co to tedy vlastně je to přeskokové jednání? Přeskokové jednání je náhradní činnost psa, kterou se snaží uvolnit vnitřní napětí, které má přímou souvislost s přetížením nervové soustavy psa. Pokud psa vystavíme (např. při výcviku) působení velmi silného podnětu a zvláště pokud tento podnět trvá relativně dlouho (záleží také na typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti), hrozí přetížení centrální nervové soustavy a tím i její dočasné nebo i trvalé poškození. Aby se nervová soustava psa nepoškodila, začne pes provádět jinou (náhradní) činnost než činnost psovodem požadovanou. Touto jinou (náhradní) činností se organizmus psa odpoutává od působení onoho velmi silného a nepříjemného podnětu. Cílem přeskokového jednání je tedy uvolnění vnitřního napětí v centrální nervové soustavě a tím odvrácení nebezpečí trvalého poškození nervové soustavy. Trochu zjednodušeně lze tuto situaci přirovnat k přetopenému parnímu kotli. Aby se přetopený kotel neroztrhl, musí se včas odpustit pára. Při přeskokovém jednání pes začne provádět „náhradní činnost“, která je odlišná od požadované činnosti a která nemusí mít pro nás na první pohled žádnou logiku. Pro lepší pochopení si uveďme příklad. Klasickým příkladem, kde se lze nejčastěji setkat s přeskokovým jednáním, může být práce na stopě. Stopování je duševní činnost a je pro psa hodně zatěžující a vyčerpávající. Nezřídka se stává, že v případě, kdy pes ztratí stopu, mnohý psovod začne psa intenzivně nutit ke sledování stopy. Pokud se to ke vší smůle stane tehdy, kdy pes stopu už nemůže sledovat (např. pes je již unavený, jedná se o těžkou stopu, kterou pes nezvládá vypracovat nebo dokonce nutíme psa pokračovat ve stopování tam, kde stopa ve skutečnosti ani nevede) a my na psa intenzivně „tlačíme“ (a nemusí to být jen fyzické násilí, protože u některých citlivějších psů stačí už jen zvýšit hlas), může se stát, že pes je natolik „vynervován“, že začne vykonávat jinou činnost, než je námi požadované sledování stopy. Pes začne např. předstírat, že se potřebuje vyprázdnit (někdy se skutečně i vyprázdní), začne žrát trávu, „vymyslí“ si lom v místech, kde stoprocentně žádný lom není apod. V této situaci hovoříme o tom, že se u psa objevilo přeskokové jednání. Někdy se také používá termín přeskokové chování. Naším intenzivním tlakem jsme vystavili psa velmi silnému nepříjemnému podnětu. Pes si tuto, pro něho velmi nepříjemnou situaci, silně vryje do paměti a většinou se bude chovat podobně i při každém dalším uvedení na stopu; tzn., že se u něj opět objeví přeskokové jednání - začne vykonávat stejnou „náhradní činnost“ jako při prvním vzniku přeskokového jednání. Jak již bylo uvedeno, místo skutečného sledování stopy začne pes předstírat, že se potřebuje vyprázdnit, začne žrát trávu, „nafilmuje“ lom apod. Přeskokové jednání se může samozřejmě objevovat i při provádění jakéhokoliv cviku poslušnosti nebo obrany. Přeskokové jednání se může v extrémním případě objevit u psa už i v okamžiku, kdy nás uvidí. Vše závisí na tom, jak zacházíme se psem, jak silným a dlouhým podnětům organizmus psa vystavíme a samozřejmě na typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti. Při správně vedeném výcviku bychom se s přeskokovým jednáním měli setkat pouze v odborných knihách nebo z doslechu. Odstranit přeskokové jednání je nejen časově náročné, ale klade nároky i na nás, a to nejen na ovládání se při výcviku, ale i na naše teoretické znalosti. Nejprve však musíme vůbec poznat a pochopit, že se jedná o přeskokové jednání. Následně je zapotřebí analyzovat situaci, při které došlo k prvnímu přeskokovému jednání. Teprve po provedení správné analýzy vzniklé situace budeme moci začít napravovat tento nežádoucí stav. Hned na začátku musíme logicky zásadně změnit naše chování, jednání a způsob výcviku obecně nebo aspoň u konkrétního cviku. Již nikdy nesmíme psa vystavit podobné situaci, která vyvolala ono přeskokové jednání, protože hrozí recidiva. Recidiva hrozí v podobných situacích již i při menším tlaku na psa, než v počátcích. Mnohdy i stačí, aby pes v podobné situaci vycítil naši nervozitu, která je obvykle předzvěstí necitlivého přístupu ke psovi a přeskokové jednání se opět objeví. Proto by náš výcvik měl vždy probíhat tak, abychom spolehlivě předcházeli případnému přeskokovému jednání a následně nemuseli pracně odstraňovat problémy, které nám tímto při výcviku vznikly. Pokud přeskokové jednání je zaviněno našim intenzivním „tlačením“ na psa, tak i poté, co se nám podaří přeskokové jednání odstranit, tak o nějaké radosti psa z výcviku se nám opravdu už může jenom zdát!! Protože níže si vysvětlíme přeskokové jednání, která má zcela jiný charakter a důsledky pro náš výcvik nejsou zdaleka tak dramatické, nazvěme si shora uvedené přeskokové jednání přeskokovým jednáním prvního typu.
Pro úplnost si uveďme, že přeskokové jednání může vzniknout i v případě střetu dvou stejně silných, ale protichůdných motivací – pohnutek. Někdy se střetu dvou motivací - pohnutek říká také konfliktní situace. Při vzniku těchto konfliktních situací zdaleka nehrozí nebezpečí poškození nervové soustavy, protože tlak na nervovou soustavu není tak silný jako v případě přeskokového jednání prvního typu. Ale obdobně jako při působení velmi silného podnětu (viz úvodní odstavec), si pes také uvolňuje vnitřní nervové napětí přeskokovým jednáním, které má však poněkud odlišný charakter a také průběh. Abychom toto přeskokové jednání odlišili od přeskokového jednání, které vzniká přetížením nervové soustavy, nazvěme ho přeskokovým jednáním druhého typu. Myslím si, že valná většina z nás se s ním při výcviku několikrát setkala a setkává, aniž možná tuší jeho podstatu. Pro lepší pochopení přeskokového jednání druhého typu si nyní uveďme aspoň dva typické příklady – jeden z poslušnosti a druhý z obrany.
Při nácviku poslušnosti je typickým příkladem přeskokového jednání druhého typu chování psa při provádění aportu. Nácvik aportu se provádí na základě kořistnického pudu (nebudu se zmiňovat o jedincích, kteří nacvičují aport parforsní metodou). Pes běží pro aport s cílem „ulovit kořist“. Jenomže mi po psovi chceme, aby nám tu svoji „ulovenou kořist“ nejenom přinesl ukázat, ale také odevzdal. A tady logicky dochází k již zmíněnému střetu dvou motivací – pohnutek. Na jedné straně má pes svoji kořist, kterou si „ulovil“ a kterou si chce ponechat a na straně druhé má nám zase tuto „ulovenou kořist“ odevzdat. Pokud tento cvik necvičíme správně, pak zcela jistě dojde k onomu přeskokovému jednání druhého typu, které se projevuje překusováním aportu. A zvláště, pokud dodržujeme přestávku mezi přinesením a odebráním aportu, tak jak požaduje zkušební řád, pak ono překusování je intenzivnější a na první pohled zřejmé.
Při nácviku obrany je typickým příkladem přeskokového jednání druhého typu chování při provádění kousání do rukávu a následnému pouštění. Nácvik kousání do rukávu je prováděno na základě loveckého pudu, kdy pes provádí tzv. lov kořisti. Jenomže my chceme, aby pes po „ulovení figuranta s rukávem“ tento rukáv, tedy svoji kořist na povel pustil. A tady opět dochází ke střetu dvou motivací – pohnutek. Pes na jedné straně drží kořist, se kterou bojuje a kterou si chce „utrhnout“ a odnést a na druhé straně vyžadujeme, aby pes rukáv na povel pustil. Pokud necvičíme metodicky správně, pak v okamžiku kdy figurant zaujme klidovou polohu, dochází k překusování. A pokud cvičíme úplně neodborně, pak se překusy a „ježdění“ po rukávu se objeví i v situacích, kdy ještě figurant ani nezaujal klidovou polohu a je v pohybu. Situace bude ještě horší v případě, že vyžadujeme samostatné pouštění, tedy pouštění rukávu bez povelu.
Možná, že si někteří z vás po přečtení výše uvedených řádků začnou myslet, že z těchto situací není východisko, protože pes aport musí odevzdat a rukáv musí také pouštět. Východisko samozřejmě existuje, ale… Zkusme se nejdříve znovu podívat na obecnou formulaci přeskokového jednání druhého typu. Tam je uvedeno, že toto přeskokové jednání vzniká v případě střetu dvou stejně silných, ale protichůdných motivací – pohnutek. A právě z této formulace bychom měli při výcviku vycházet. To znamená, že od samého začátku výcviku nebo výchovy štěněte bychom neměli dopustit při těchto (aport, kousání a pouštění) a podobných cvicích, aby byl pes vystaven oněm dvěma stejně silným, ale protichůdným motivacím - pohnutkám. Zřejmě bude lepší, abych nastínil správný postup u obou dvou výše uvedených příkladů. Takže, při nácviku aportování z počátku psovi neodebíráme aport a nebo hračku či jiný předmět, který psovi házíme a nebo se kterým si se psem hrajeme. S oním předmětem se se psem potaháme a opět mu jej pouštíme. A tak několikrát dokola. A když po několikerém potahání chceme psovi aportek či hračku odebrat, tak mu nabídneme buď jiný aportek, hadr nebo třeba pamlsek. Zkrátka na psa zapůsobíme jinou motivací, která má větší sílu než je původní motivace – pohnutka držet ukořistěný aportek či hračku. Docílení perfektního aportování bez překusů je však „nikdy nekončící běh na dlouhou trať“. Proč? To si podrobně vysvětlíme při vysvětlování postupu nácviku aportování, kterým se budeme zabývat v některém samostatném článku – dílu.
Obdobná je situace u nácviku kousání do hadru, peška nebo rukávu. Při nácviku zásadně psa necháváme vyhrávat; to znamená, že psovi pouštíme ve vhodný okamžik hadr nebo rukáv. Samozřejmě, že psovi musíme jednou rukáv odebrat, ale z počátku výcviku určitě ne neustálým prováděním „pouštěček“ a odvoláváním od figuranta. Tak jako v případě aportu, je provádění perfektního pevného zákusu až do okamžiku pouštění bez jakýchkoli překusů také „běh na dlouhou trať“. Popisu zákusů jsme se již věnovali v samostatném článku a možná se k němu ještě vrátíme později.
 

Ladislav Mach